Významné osobnosti

Osobnosti se vztahem k Desné - lidé, kteří v našem městě působili, měli k němu vztah, zapsali se do jeho historie.

Albrecht Maxmilian Anton hrabě Desfours (Des Fours) (1671 – 1732) [zpět]

 Rod Des Fours, jak se původně jméno této baronské rodiny psalo, pochází z Francie, z lotrinského města Athienville (14 km severozápadně od města Lunéville). Byli to šlechtici ve službách lotrinských vévodů a baroni Svaté říše římské národa německého. Nosili stále jméno svého původního panství  des Fours de Mont et Athienville. Později se jméno začalo psát jako Desfours či Des Fours.  Tento francouzský rod je spojen s mnoha velkými a významnými rody v Rakousku a v Čechách.

Louis Des Fours, pán z Athienville, sloužil císaři za vlády Rudolfa II., jeho synové Nicolas (Mikuláš) a Jean (Jan) se usadili v Čechách a získali tu značné pozemky. Z tohoto rodu pochází řada ministrů, generálů a komořích sloužících císaři.

Do povědomí v Čechách se dostali za třicetileté války díky jednomu z generálů Albrechta z Valdštejna, kterým byl právě Nicolas Desfours. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna (1634) se dělilo jeho panství mezi ty, kdo se na tomto činu podíleli. Byl mezi nimi i tento bývalý Valdštejnův generál. Císař ho povýšil na polního maršála a dvorního komorníka a přidělil mu do vlastnictví největší část našeho kraje – tedy oblasti, kde kromě jiného později vznikla Desná.  Prvním desfourským dědicem tohoto panství se stal Maxmilian I., který začal s osídlováním oblasti německým obyvatelstvem z příhraničních lužických a saských oblastí. Nabízel jim novou půdu na lesních podílech, zčásti zdarma, zčásti za nízké zdanění.  Po jeho smrti zdědil panství Albrecht Maxmilian Anton hrabě Desfours ((10. 9. 1671 – 7. 8. 1732).

 Patřil mu Hrubý Rohozec (ten dostal jako léno už Nicolas Desfours). Kolem roku 1670 projevil hrabě zájem založit novou obec na jižním předhůří Jizerských hor, první osadníci se tu ale zabydleli až v roce 1680. Usídlili se na jižním svahu mezi dvěma lesnatými hřebeny. Podle tehdejšího zvyku byla obec pojmenována po hraběti, tedy Maxmiliandorf. Dlouhý název se časem změnil na Maxdorf a z něho pak vznikla dnešní podoba názvu Maxov.

Kolem roku 1690 začal hrabě Maxmilián osídlovat další území německým obyvatelstvem. V roce 1691 vznikla obec  Desfoursdorf (název opět podle hraběcího jména), tedy Desná, roku 1700 byla založena osada Karlov, 1701 pak Josefův Důl. Jejich názvy vznikly podle jména syna majitele panství Karla Josefa Desfourse.

Zakladatel našeho města tedy v roce 1691 založil Desfoursdorf, mezi zdejšími německy mluvícími obyvateli se ale jméno velmi brzy změnilo na Dessendorf podle názvu říčky, na jejíchž březích osada vznikla.

Kníže Rohan  (1800 – 1892) [zpět]

 Kníže Kamil Josef Idesbald Filip Rohan, vévoda z Montbazonu a Bouillonu, kníže z Guéméné a Rochefortu se narodil  19. prosince 1800 v Bruselu, zemřel 13. prosince 1892 na Sychrově.

Původem je to francouzský šlechtic, který ve svých 16 letech přišel do habsburské monarchie a získal zde inkolát (= středověké šlechtické obyvatelské právo, obdoba dnešního státního občanství), na základě něhož mohl zakupovat nemovitosti a účastnit se sněmů. Sídlil v Čechách, kde zdědil panství Svijany, koupil Český Dub a Lomnici nad Popelkou. Za své sídlo si zvolil zámek Sychrov, který novogoticky přestavěl. Jeho dalším sídlem byl Rohanský palác v Praze na Malé Straně. Byl vzdělaný, uměnímilovný, lidumilný a nadšený sběratel a botanik. Stál v čele rady vědeckých společností ,  byl i v radě soukromých dobročinných spolků. Velké zásluhy měl i v oblasti ekonomiky – v zemědělství, lesnictví, v zemědělském i jiném průmyslu (pivovar ve Svijanech, cukrovar v Loukově, železárna v Jesenném), stal se podílníkem stavby Liberecko-pardubické železnice, jejíž součástí byla i stavba viaduktu přes údolí řeky Mohelky a dlouhý tunel (v době svého vzniku nejdelší v Čechách). V roce 1847 se přes jeho pozemky na Tanvaldsku začala stavět silnice do Krkonoš. V témže roce začal budovat rozhlednu Štěpánku. Je to nejstarší rozhledna Jizerských hor stojící na vrchu Hvězda. Jméno dostala po patronovi Krkonošské silnice, kterým byl arcivévoda Stephan (Štěpán). Na jeho počest tehdy kníže Rohan přejmenoval vrch Buchstein na Štěpánovu výšinu a rozhodl se vybudovat na ní vyhlídkovou věž. Základy byly položeny 27. 7. 1847 a věž byla postavena do výšky šesti metrů. Pak zůstala dlouhou dobu nedokončená (podle legendy bylo knížeti předpovězeno, že po dokončení stavby zemře), chátrala a stávala se nebezpečnou. Kníže ji ale nechtěl dokončit a odmítal i prodej pozemku. V roce 1888 se konečně podařilo obci Příchovice pozemek i se zbytky věže odkoupit a v roce 1892 byla rozhledna dostavěna do výšky 24 metrů. 14. srpna tohoto roku byla slavnostně otevřena. Kníže Rohan se slavnosti nezúčastnil a za čtyři měsíce zemřel…

Možná někdo namítne, že kníže Rohan nepatří k osobnostem, které působily v Desné, ale nelze popřít, že obce Polubný a Příchovice k nám patří a my patříme k nim. Už tím, že připojením části jejich území vznikla dnešní podoba Desné, nebo tím, že tamější děti automaticky postupují z místních škol prvního stupně na druhý stupeň do desenské školy, která je jejich. Takže  nám patří i kníže Rohan a jeho Štěpánka.

Josef Schindler (1814 – 1890) [zpět]

Jméno Josefa Schindlera jsme mohli vídat na pamětní desce umístěné na budově zdejší základní školy. V současné době, kdy probíhá rekonstrukce školy, je uložena v Riedelově vile a čeká na své důstojné umístění. Jméno tohoto jizerskohorského rodáka není známé nejenom u nás, ale v celé republice, dokonce můžeme tvrdit, že i ve světě. Je to díky jeho působení v lázních Jeseník, které prosluly vodoléčebnou metodou Vincenze Priessnitze. Protože jeho dílo mělo světový význam, jeho jméno je zapsáno v kulturním kalendáři UNESCO. Nástupcem tohoto úspěšného budovatele lázní Jeseník byl právě Josef Schindler. Téměř 40 let nejen pokračoval v Priessnitzově díle, ale mnohé léčebné metody zdokonalil. Metoda V. Priessnitze a jeho nástupce J. Schindlera byla ve své době skutečně revoluční. Odmítala totiž jakoukoli léčbu pomocí léků, ale prosazovala léčbu přirozenou – tedy koupele a sprchování ve studené vodě, pitnou kúru, dietní stravu, fyzickou aktivitu a duševní pohodu. Řídili se zásadou, že příroda nemoc způsobí, ale zároveň nabízí prostředky k jejímu odstranění.

Josef Schindler vystudoval Gymnázium v Jičíně a následně studoval na UK v Praze lékařskou fakultu. Protože pocházel z Dolního Polubného, po studiích se vrátil a provozoval lékařskou praxi na Příchovicích. Již během studií navštívil lázně Jeseník a stal se obdivovatelem Priessnitze a jeho léčebných metod. Postupně začal s prvními vodoléčebnými pokusy. Získal pozemek v údolí Černé Desné a s pomocí finančních prostředků poskytnutých tchánem zde založil vodoléčebné lázně. Vystavěl lázeňský dům, obklopil ho anglickým parkem, který dostal jméno Magdalenin. Postupně vyléčil celou řadu významných osobností, takže počáteční nedůvěra a skepse vůči novým léčebným metodám opadávala a Schindler získával stále větší klientelu. Nechyběl v ní ani kníže Rohan, který dokonce v areálu lázní nechal vystavět honosný „Švýcarský dům“. 40. léta 19. století jsou vrcholným obdobím Schindlerových lázní. Počet pacientů se ročně pohyboval mezi 50 – 60 osobami, které pocházely ze všech společenských vrstev.

Sláva desenských lázní skončila odchodem Josefa Schindlera do Jeseníku v roce 1851. Lázně sice pronajal, jeho nástupci se ale nedařilo. To vedlo Josefa Schindlera v roce 1859 k přijetí nabídky sklářského podnikatele Ferdinanda Ungera a lázně i s pozemky a nemovitostmi prodal. Nový majitel je zrušil a objekty upravil pro průmyslové využití. Po smrti Ungera koupil pozůstalost na území magdalenina parku Josef Riedel mladší, nechal tu postavit rodinnou vilu a obnovil park. Dnes stojí na místě bývalých lázní kromě Riedelovy vily základní škola a je tu i velký sportovní areál. Dalo by se tedy říci, že alespoň něco z odkazu Josefa Schindlera na místě jeho lázní zůstalo. A určitě stojí za to připomenout jeho životní krédo: „Střídmost na těle, nenasytnost na duchu, to je jediná cesta k léčení lidí.“

Josef Riedel  (1816 – 1894) [zpět]

 Riedelové patří mezi nejvýznamnější sklářské rody na území Čech. Během tří generací vybudovali sklářský průmysl v takovém rozsahu, že se Jizerské hory řadily k nejdůležitějším sklářským oblastem světa. Po roce 1945 jim byl veškerý majetek zabaven a znárodněn. Usadili se v rakouském Kufsteinu a opět se zařadili mezi významné sklářské podnikatele. Změnili výrobu – místo bižuterie a dekorativního a technického skla se zabývali výrobou ručního nápojového skla.

Zakladatelem velkého sklářského impéria byl Josef Riedel, který začínal jako nájemce antonínovské hutě a správce sklárny na Jizerce. V roce 1841 se oženil s Annou Riedelovou, dcerou Franze Riedela, který po svém otci Antonu Leopoldu Riedelovi zdědil rodinnou firmu v Antonínově. Po smrti Franze Riedela připadla firma Anně, která ji svěřila do rukou manžela. Tím začíná historie „sklářského krále Jizerských hor“, jak Josefa Riedela jeho současníci nazývali. A právem. V letech 1840 – 1850 zvětšil objem výroby o 100%. V roce 1849 koupil nově založenou sklárnu v Potočné (postavenou teprve v roce 1847 Ignácem Friedrichem), do provozu ji však uvedl až roku 1854, protože ji přestavoval. V roce 1783 byla tato sklárna oceněna zlatou medailí na Světové výstavě ve Vídni. Ocenění dostala za luxusní duté sklo.

Josef Riedel žil s manželkou Annou v Antonínově. Měl s ní 3 syny (Hugo, Wilhelm, Otto). V roce 1855 Anna náhle zemřela a Josef Riedel firmu zdědil. Na konci 50. let se oženil s Johannou Neuwingerovou, s níž měl jediného syna (Josef). Právě se svou druhou ženou se odstěhoval do Polubného, z něhož učinil centrum své velkolepé podnikatelské aktivity. V roce 1866 otevřel novou sklárnu na Jizerce (vyráběla pouze bižuterní suroviny)a v letech 1867 – 1882 pracovala jeho sklárna na lustrové ověsky v Kořenově. V roce 1879 byla uvedena do provozu nová sklárna v Dolním Maxově (na výrobu tyčového skla, skleněných kroužků, foukané a lisované krystalerie). Majetkem firmy se stala i Kleinertova novoveská sklárna na tyčové sklo a také malá Scheffelova huť v Josefově Dole na výrobu flakonů. V 80. letech byla uvedena do provozu příchovická huť určená na výrobu tyčového skla a slévárna bronzu. Firma získala sklárnu v Hudcově u Teplic, koupila rafinerii Vincence Pohla v Harrachově, byla zřízena rafinerie v Polubném, v příchovickém areálu byla vybudována moderní továrna na perličky.

Josef Riedel se ale neomezoval jen na sklářství. V roce 1860 otevřel přádelnu v Kořenově, v 70. letech se stal podílníkem uhelného dolu v severočeských Hostomicích poblíž Bíliny, získal přádelnu v Dolním Maxově, koupil od vrchnosti pozemky, na nichž stály jeho sklárny na Jizerce, uvedl do provozu lázně v Kořenově…

„Sklářský král“ zemřel v roce 1894 a pohřben byl v rodinné hrobce, kterou nechal vybudovat jeho syn Wilhelm na návrší nad Desnou a s výhledem na komplex budov skláren. Univerzálními dědici majetku se stali synové Wilhelm, Otto a Josef (Hugo zemřel v roce 1883). Ti si 2. ledna 1895 nechali registrovat obchodní značku „Josef Riedel, Polaun“ a pokračovali v aktivitách zahájených jejich otcem.

Jaroslav Melich  (1920 – 1987) [zpět]

Byl vedoucím polubenské hutě a technickým náměstkem ředitele Jabloneckých skláren v letech 1947 – 1970.

V roce 1938 absolvoval železnobrodskou sklářskou školu – obor malování skla. Před začátkem 2. světové války (po obsazení pohraničí jako důsledku Mnichovského diktátu) odešel do sklárny Moravia v Kyjově, kde pracoval jako hutní technik. Pro tuto sklárnu vytvořil řadu vitráží a také sochu skláře. Po ukončení války se vrátil zpět do Desné a nastoupil na místo vedoucího závodu v Dolním Polubném. Jeho koníčkem bylo umění, takže vedle svého povolání, které bylo časově náročné, si našel volné chvíle i na malování a hudbu. Byl členem místního kvarteta, dechové hudby, hrál na basu s orchestrem Rudy Janovského, což byla ve své době velice uznávaná kapela, ovládal hru na několik hudebních nástrojů.

Po ukončení aktivní pracovní činnosti místo zaslouženého odpočinku vyráběl pískované desky pro náhrobky a byl i autorem desky památníku katastrofy na Bílé Desné v roce 1916 umístěné na památném balvanu v Desné I. Nějaký vandal ji však zničil, byla proto vyrobena její přesná kopie, změněn byl pouze materiál – nová deska byla z mramoru. Dílem Jaroslava Melich je rovněž mozaika na obchodě SBA SHOP (původně samoobslužná prodejna potravin) v Desné III. Kromě toho, že působil v oblasti umělecké činnosti, byl i velmi schopným technologem. Řada technických zlepšení a nových výrobků byla zavedena a vyrobena podle jeho zlepšovacích návrhů nebo za jeho asistence – jako technického náměstka nebo vedoucího technického rozvoje. Jako příklad lze uvést výrobu skleněných nádobek z borosilikátového skla, televizních baněk pro obrazovky, ruční výrobu mikrosklíček, skel pro vakuovou techniku (tzv. M-skel).

V roce 1993 byly jeho výtvarné práce součástí výstavy kreseb, grafik a akvarelů – Naše Desná a sousedé. Jednalo se o výstavu umělců – amatérů, kteří čerpali náměty pro svoje práce z Desné a jejího okolí. Protože měla díla Jaroslava Melicha velký úspěch, došlo k uspořádání jeho samostatné výstavy s názvem Souhrnná výstava prací všestranného amatérského výtvarníka, zdejšího občana Jaroslava Melicha. Byla umístěna v Riedelově vile a stala se součástí rozsáhlého programu, který byl v Desné realizován v souvislosti se 300. výročím založení města.

 

Antonín Nývlt  (1915 – 1993) [zpět]

Jméno Antonína Nývlta symbolicky uzavírá cyklus osobností, které se významně zapsaly do historie našeho města a už mezi námi nejsou. Byl dlouholetým předsedou Desné, v jejím čele stál od roku 1957 do roku 1975.

Narodil se 15. června 1915 ve Zbečníku u Hronova. Jeho otec padl v 1. světové válce u Przemyslu 2. května 1915. V době dětství žil s matkou a dvěma sestrami. V roce 1927 nastoupil do měšťanské školy v Hronově, a protože byl velmi pilným žákem, doporučil jej ředitel na konci 3. ročníku, aby nastoupil jako praktikant do malé továrny na výrobu krycí dehtové lepenky. Tam pracoval jeden rok, když propukla krize, a tak nastoupil jako obchodní příručí do firmy textilního obchodu. Po dalším roce pak přešel do textilní továrny Čechie ve Zbečníku, kde pracoval jako obchodní příručí do roku 1939. V průběhu těchto zaměstnání získal zkušenosti, kterých využil k vlastnímu soukromému podnikání v textilu. To trvalo po dobu průběhu druhé světové války. 23. května 1945 byl zvolen předsedou obce Zbečník. V následujícím roce byl pozván ke své sestře na křtiny její dcery do Desné. Prostředí ho natolik okouzlilo, že se rozhodl přestěhovat se v roce 1946 s rodinou do Desné. Nejprve pracoval jako tajemník MNV v Desné I, pak jako účetní na MNV v Dolním Polubném. Po sloučení obcí a vzniku Desné v Jizerských horách pracoval na MNV jako účetní. V roce 1957 byl zvolen předsedou a tuto funkci vykonával 18 let. Po odchodu do důchodu pracoval jako provozář na domovní správě, pak ve výtopně Jabloneckých skláren.

Velice miloval Jizerské hory a svoje město. Všechno, co dělal, bylo pro město a jeho obyvatele, a i když se vždy vše nedařilo, jak by chtěl, jeho snahou bylo udělat pro lidi maximum. Svědčí o tom i projekty, které se v době jeho funkčního období realizovaly nebo k nimž položil základy: dům s pečovatelskou službou (první zařízení tohoto druhu v tehdejším Československu), nová budova ZŠ, nová hasičárna, autocamp, samoobsluha, restaurace Desanka, prodejna potravin u hřbitova, samoobsluha u Jabloneckých skláren (Mozaika), výstavba sídliště, lékárna, pošta, zdravotní středisko, finské domky, širokoúhlé kino, fotbalové hřiště. Jeho postoj nejlépe vystihuje jeho životní krédo: „Nejdražší, co člověk má, je život. Je mu dán jen jednou, a proto jej musí prožít tak, aby ho nemučila bolest za marně prožitá léta, aby ho nepálila hanba za malichernou a podlou minulost, aby v hodině smrti mohl říci: Celý život a všechny síly jsem věnoval tomu nejkrásnějšímu na světě – lidem“.

V letošním roce je to právě 20 let, kdy zemřel – 9. listopadu 1993.

 

Ladislav Žák (1923) [zpět]

Další osobností, která se bezesporu zapsala do historie Desné, je její dlouholetý kronikář, pan Ladislav Žák. Narodil se 27. června 1923 v Držkově. Vystudoval Sklářsko-obchodní školu (odbornost rytí skla) v Železném Brodě. Po jejím absolvování pracoval jako rytec skla u firmy Antonín Lejsek v Držkově. V roce 1944 byl totálně nasazen do Semil, kde pracoval v továrně na výrobu leteckých motorů jako technický kreslíř, plánovač, dispečer. V červnu roku 1945 nastoupil do sklárny v Dolním Polubném. V dubnu roku 1958 byl jmenován do funkce technického náměstka ředitele. Vystudoval dálkově VŠE Fakultu národního hospodářství v Praze, po jejímž absolvování v roce 1969 obdržel inženýrský diplom. V Desné žije od roku 1945. Proč právě inženýr Žák vedl dlouho kroniku našeho města (1971 – 1997), to asi nejlépe vystihnou jeho vlastní slova, jeho vyznání (vyšlo v časopise Jizerské a Lužické hory 6/99):

„Ten, kdo poznal Jizerské hory, jejich krásná údolíčka se zákruty bystře spěchajících horských potůčků i důstojně, leč také rychle protékající říčku Jizeru, vždy se rád do Jizerek, jak je důvěrně oslovuje, vrací. Mně učarovala nejen krása tohoto kraje, ale též jeho historie, kterou vytvářeli osadníci nesčetných samot, vesniček a městeček i honosných měst. Život horalů nebyl, vzhledem k nízké úrodnosti zemědělské půdy, lehký. Mnozí z nich se ve službách majitelů rozsáhlého lesního bohatství věnovali těžbě dřeva nebo jeho využití. Mezi posledně jmenované patřili sklářští huťmistři a jejich zaměstnanci, skláři s pomocníky. V protikladu s osadníky údolíček toků a přilehlých strání, živořícími zemědělci, kteří si přivydělávali na živobytí pěstováním lnu a jeho zpracováváním, se skláři usazovali uprostřed hlubokých lesů. Ty  jim poskytovaly dostatek dřeva a jeho popelu, ze kterého vyluhovali salajku (potaš). Dnes nám místa těchto původních sklářských kolonií připomínají jejich názvy odvozené od jmen majitelů panství, lokality hutě nebo huťmistrů (Bedřichov, Kristiánov, mšenská huť, syřišťovská huť, Nová louka, Zenknerova huť, Jantschova huť apod.).

Tyto hutě vytvořily podmínky pro vznik výroby světoznámého jabloneckého zboží. Obdivuji bizarnost jeho tvarů, barev i použitých materiálů. Skláním se před uměleckou invencí dávných tvůrců, jejich nadáním rychle se přizpůsobit požadavkům světového trhu.

Celý produktivní věk jsem prožil uprostřed hluboce obdivované sklářské a bižuterní výroby. Jejich rozvoj jsem pokládal za svoje životní poslání. Zajímala mě historie a celkový rozsah výroby jabloneckého zboží. Jeho krásu a historii ve všech souvislostech jsem však poznal až v důchodovém věku, kdy jsem se věnoval studiu Riedelova podnikového archívu. Riedelové byli od poloviny 18. století nejvýznamnějším sklářským rodem v Jizerských horách. Později mně bylo umožněno seznámit se podrobněji s depozitářem jabloneckého Muzea skla a bižuterie, zejména s rozsáhlou sbírkou knoflíků vyrobených nejen na Jablonecku. Obdivuji nejen funkčnost knoflíků, docilovanou celou řadou mistrně zvládnutých řemeslných postupů, ale také jejich výtvarné pojetí, odpovídající historickým módním trendům. Obdivuji jejich dokonalost a krásu, která mě při vzpomínce na jejich tvůrce, domácí dělníky, na světničku horských chalup, ve které vznikaly, znovu a znovu dojímá.“

Domnívám se, že toto vyznání není třeba komentovat, protože každý, kdo si ho přečte, pochopí, proč právě pan inženýr Žák vedl městskou kroniku tak dlouho, tak dobře a s takovou láskou.

Christa Scharf (1929) [zpět]

Paní Christu Scharf, malířku žijící v Rakousku, jsme měli možnost poznat v listopadu loňského roku, kdy se osobně účastnila vernisáže výstavy svých obrazů – Jizerské hory a jejich sklárny.

Paní Scharf se narodila v Potočné (dnešní Desná II), po válce byla ale její rodina vystěhována a svůj druhý domov našla ve městě Enns. Své obrázky, které u nás vystavovala, malovala buď podle svých představ, nebo podle černobílých fotografíí. Nahlédněme společně do vzpomínek paní Christy Scharf: „Můj domov byl v Potočné, moje kolébka stála v krásné staré Potočné se Švýcarským domem, letním divadlem, starými vilami, ale také továrnami a brusírnami. Moji rodiče, Viktor a Elfriede Edelmann, provozovali v hotelu Dub malou cukrárnu. O několik let později koupil můj otec sousední dům a otevřel kavárnu Café Edelmann. Vybavují se mi vzpomínky na mnoho jabloneckých návštěvníků, kteří při svých toulkách Jizerskými horami navštěvovali rádi naši kavárnu.“

Jako dítě pobývala často u svého strýce v Dolním Polubném, který pracoval jako návrhář výrobků pro sklářský průmysl. Tam začaly její první pokusy o malování, které vyústily po dokončení povinné školní docházky v podání přihlášky na Státní odbornou školu pro šperkařský průmysl v Tanvaldě. Zkoušky úspěšně složila, byla přijata a plánovala pokračování ve studiu na Umělecké akademii v Drážďanech. Válka a poválečné události však zamíchaly karty jinak. Rodina byla v létě 1946 vystěhována do Rakouska, odkud pocházel otec. Útočiště našli ve městečku Losensternleithen, kde pracovala skupina odsunutých obyvatel z Jablonce. Paní Christa začala pracovat u svého budoucího tchána. Nejprve se vyučila pasířkou, ale brzy začala podávat vlastní návrhy. V roce 1949 se provdala za Waltra Scharfa a o dva roky později se přestěhovali do Enns. Po letech se vrátila ke své původní zálibě – malování. V letech 1990 – 1996 navštěvovala semináře, Letní akademii a studovala malířství. A začala malovat obrázky z domova. Vznikly akvarely z Jizerky, Smědavy, Loveckého zámečku na Nové louce, kostela sv. Anny…  Pak následovaly výstavy – v Jabloneckém domě v Neu Gablonz, v městské hale v Enns, v Městské galerii v Enns a na mnoha dalších místech. Je dobře, že i my jsme měli možnost její obrázky zhlédnout. Je od nás, je naše, i když v důsledku okolností let dávno minulých žije jinde. Může nás těšit, že se k nám ráda hlásí, o čemž svědčí její slova: „Velice mě potěšilo Vaše pozvání a možnost vystavovat obrázky v místě bývalého domova zde, v Riedelově vile“.

Helena Sobková (1932) [zpět]

Narodila se a vyrůstala na Plzeňsku. Vystudovala Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity v Praze – obor český jazyk, dějepis. V Praze se provdala a trvale zde žije. Napsala řadu knih, vztahujících se převážně k Boženě Němcové. K jejím zálibám patří malování. V roce 1962 zakoupila spolu s manželem chalupu v Černé Říčce. Je autorkou knihy Naše Desná a v roce 1993 získala čestné občanství města Desná. Desná se stala jejím druhým domovem.

Před rokem, u příležitosti 80. narozenin PaeDr. Heleny Sobkové, vyšla v Desenských novinách (Léto 2012) část rozhovoru s ní. Helena Sobková  do rubriky o osobnostech se vztahem k Desné nepochybně patří. Zaujaly nás její vzpomínky a postřehy z doby, kdy poprvé přišla do našeho kraje a poznávala Desnou a její okolí.

„Když jsem v roce 1957, tedy pouhých dvanáct let po skončení druhé světové války, přišla do Desné a projížděla Dolním Polubným a Černou Říčkou vzhůru k přehradě Souš,  okouzlila mě malebnost krajiny a architektura lidových staveb. Za svého dětství a mládí jsem důvěrně poznala Šumavu, ale Jizerské hory byly zas jinak krásné. Měly jiný ráz a zvláštní osobitý půvab. Domky rozhozené po stráních mi připadaly jako hříbky vyrostlé na lesní pasece. Téměř shodné ve výstavbě, a přesto každý jiný. Střechy černé, roubené stěny hnědé nebo černé s bílými či žlutými lištami. Zářila na nich běloba okenních rámů a řezbou zdobených parapetů. Všechny chalupy obrácené hlavní stranou na jih chytaly třemi dolními a dvěma horními okny světlo a teplo pro velkou světnici a půdu, kde se sušilo seno. Pod okny malé předzahrádky, chráněné plotem před zvěří, kolem chalup travnaté louky protkané horskou květenou. Tento obrázek se mi vryl hluboko do paměti.

Překvapením byly pro mne interiéry chalup. Vše důmyslně utvořené s ohledem na dlouhou a na sníh bohatou zimu. Dveře nízké a s vyššími prahy, v rohu světnice velká kachlová kamna, podlahy kryté doma zhotovenými koberci. V předsíni mohutný průlezný komín a vchod do chléva. Vše skromné, ale  čisté. Vody měli v chalupách dostatek a hospodyně myly zjara vše, co bylo ze dřeva: stěny i nábytek.

Tato část Desné patřila do chráněné krajinné oblasti. Majitelé domů museli zachovávat ráz  staveb a dodržovat jejich tradiční barvení i zdobení.

Vše ladilo se svěží zelení luk a sytou zelení lesů, s modří oblohy a hor. Na obzoru dominovala rozhledna Štěpánka . Nikde se nedalo tak pozorovat noční hvězdnou oblohu jako tady. A těch vycházek!  Na Štěpánku, na Jizerku a Bukovec, k Desenským vodopádům a kolem Souše k Protržené přehradě, na Smědavu a odtud na Smrk a k Černým jezírkům anebo do nedalekého Harrachova k Mumlavským vodopádům. V lesích množství borůvek a čarokrásných náprstníků.

Které město má tolik krásy pohromadě? Desná leží v srdci Jizerských hor. M. Novotný nazval nedalekou osadu Jizerku „Koruna Jizerských hor”. Stává se, že příchozí lidé vnímají charakter nově poznávaného místa intenzivněji než lidé, kteří zde stále žijí. Kdo se tu narodil, bere vše s větší samozřejmostí. Ale je třeba se umět občas zastavit, rozhlédnout se pozorně kolem sebe a uvědomit si hodnoty prostředí, které nás obklopuje..”

                                                                                    (z vyprávění Heleny Sobkové)

Olga Soukupová (1936) [zpět]

V  galerii osobností, které se zapsaly do historie Desné, představujeme dlouholetou učitelku, paní Olgu Soukupovou. Do historie Desné se nezapsala tím, že by přímo ve městě učila, ale tím, že z kořenovské školy k nám přicházeli její žáci, kteří byli nebývale dobře připraveni. A nejen to. S nimi „přicházelo“ i jejich slovní hodnocení, které bylo tak výstižné, přesné, věcné a „lidské“, že jsme žáčka znali, jako by k nám do školy chodil od první třídy.

Také označení „dlouholetá“ učitelka je výjimečné. Je totiž jediným pedagogem v republice, který učil tak dlouho, působil po celou dobu pedagogické činnosti na jediném místě, a navíc v malotřídce. Místem jejího působení od roku 1954 do roku 2008 (neuvěřitelných 54 let!) byla malotřídní škola v Kořenově. Jediné, co se pro tuto učitelku měnilo, bylo to, že škola byla buď  dvojtřídní, nebo trojtřídní. To bylo ovlivněno počtem dětí a tím, co se dělo v obci. Původně bylo v oblasti Kořenovska pět škol (Příchovice, Horní Polubný, Jizerka, Horní Kořenov, Dolní Kořenov), později zůstala jediná – ve středu oblasti, v Horním Kořenově. Obecní úřad koupil auto a děti se do školy svážely. Neplatilo to pro paní učitelku, která se ze svého bydliště v Pasekách nad Jizerou a později z Rejdic dostávala do školy pěšky, autobusem, v zimě i na lyžích. Obzvláště v zimě to bývalo náročné a obtížné – mnohdy se brodila až po pás závějemi sněhu. Z domu vycházela třeba i v půl 6. ráno (někdy i dřív, podle počasí), ale byla vždy pyšná na to, že do školy přišla, a včas! Později v létě jezdila na kole, na Pionýru, pak autem.

Dětem se věnovala hodně nad rámec svých povinností. Příkladem může být třeba to, že jezdila doučovat ty, které byly delší čas nemocné, doučovala slabší žáčky, věnovala jim spoustu času v době mimo vyučování. Dobře znala zázemí dětí, dokázala pro ně mít pochopení. Během své učitelské praxe postupně poznala prarodiče, rodiče i děti, takže se stala jakýmsi „rodinným učitelem“, který (podobně jako rodinný lékař) zná celkovou anamnézu, z níž pak může vycházet. Byly to vlastně tři generace kořenovských dětí, které odučila.

Je až obdivuhodné, jakou vitalitou, energií a jakým optimismem disponuje tato žena, jejíž ročník narození (1936) jí stěží uvěříte. Život neměla vůbec jednoduchý, ale o tom mluvit nechce. Je to „kantor“ tělem i duší, takže se nit hovoru vždycky vrátí k její milované práci.

Jak sama říká: „Vyučování v malotřídce je obtížnější. Náročné na přípravu učitele, kázeň žáků, soustředění, pracovní tempo jak učitele, tak žáků.  Čas na jeden ročník je poloviční (popř. třetinový), děti musejí být zaměstnané, je třeba dělit čas na práci s jednou skupinou a kontrolu druhé, učitel se nezastaví ani na chvilku, celých 45 minut je stále ve střehu. (A to na začátku své praxe měla ve třídě i 30 dětí!) Má to ale i své výhody – děti byly samostatné, dokázaly soustředit pozornost na svou práci, nesměly se nechat rušit jinými podněty. Naprosto nezbytná byla kázeň, což kladlo opět vysoké nároky na učitele, aby děti přesvědčil, že mají být ukázněné proto, že je to pro ně výhodné, ne proto, že se to musí.“

A tohle všechno paní učitelka (a později ředitelka) zvládla – řečeno školní terminologií – na jedničku. Není tedy náhodou, že v roce 2010 uveřejnil Kořenovský zpravodaj informaci přejatou ze serveru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy: „Milou povinností ministryně školství Miroslavy Kopicové bylo slavnostně předat 32 oceněným pedagogům Medaile MŠMT I. a II. stupně za vynikající pedagogickou činnost. Jedná se o nejvyšší resortní ocenění.“ Dne 9. dubna roku 2010 byla v Zrcadlovém sále mezi oceněnými i paní Olga Soukupová, které byla udělena Medaile MŠMT I. stupně a Ocenění za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost.

Na závěr musím ještě doplnit, že paní Olga Soukupová je neskutečně obětavá, přímá, spravedlivá a skromná. Nebylo vůbec jednoduché přimět ji, aby dala souhlas ke zveřejnění těchto informací Nikdy nestála o popularitu. Prostě dělala to, co považovala za správné.

Jaroslav Kořínek (1965) [zpět]

Jaroslav Kořínek je současným starostou města Desná. Do funkce byl zvolen ve znamení dvanáctek – 12. 12. 2012. Pochází z Desné a zůstal jí věrný. Po vojně tu nastoupil do zaměstnání v tehdejších Jabloneckých sklárnách – do Pomocných provozů (dnes Desko, a.s.), kde postupně prošel několika profesemi: obsluha NC strojů, mistr, vedoucí výroby, obchodní ředitel strojní divize.  Mezi osobnosti, které mají k městu vztah, se řadí právem. Jako starosta města má práce až nad hlavu, a přesto si udělá čas nejen na svoji rodinu a koníčky, ale i na dění a akce ve městě. Vidíte ho téměř všude. Organizátoři to samozřejmě ocení, ale má to i svůj rub, který mnozí nevidí. Zabírá to spoustu času (pochopitelně nad rámec pracovní doby). Každý, kdo cokoli pořádá, je samozřejmě potěšen, že právě jeho akci starosta navštívil. Jenomže akcí je hodně, a starosta jenom jeden…  Po roce působení na radnici je za ním vidět velký kus práce. Podařilo se mu dotáhnout do úspěšného konce vyřízení přislíbené dotace na zateplení ZŠ a pokračovat v její rekonstrukci, realizovat rekonstrukci Zdravé MŠ v Desné I, výměnu oken v panelových domech ve stejné lokalitě, pořádat 5x do roka besedy s občany v jednotlivých částech města, prohloubit spolupráci s partnerskými městy (Malschwitz v Německu, Desná u Litomyšle u nás), vyřešit vleklý problém v oblasti kultury. Podílel se rozhodující měrou na změně koncepce Slavností města Desná a v neposlední řadě je členem regionální skupiny, která pracuje na rozvoji turismu – kromě jiného na realizaci úprav areálu Protržené přehrady a jejím zviditelnění jako turistické atrakce, což by mělo být dokončeno k datu stého výročí katastrofy na Bílé Desné, tedy k 18. 9. 2016. Vyjmenovala jsem samozřejmě ty nejvýznamnější události, ve výčtu by se dalo pokračovat, ale pro ilustraci to stačí. Na jednoho člověka za jeden rok je to úctyhodný kus práce. A co je obzvlášť sympatické, zůstal svůj, na nic si nehraje a je to pořád ten stejný„Kořen“(což byla a je jeho přezdívka), jakým byl vždycky. Ráda bych na závěr použila jeho vlastní slova z rozhovoru v prosinci letošního roku:

„Rád bych vzkázal několik věcí. Pokud někoho něco trápí, má na městě dveře otevřené, může přijít. Byl bych ale moc rád, kdyby se také nám dostalo pochopení, že ne všechno jde realizovat hned a ne vždy lze vyhovět. Další, co bych si přál, je, abychom všichni byli zajedno v tom, že nebudeme dál zatěžovat město investicemi, které nejsou až tak důležité, a zároveň abychom se starali o to, co již máme, pochopitelně v mezích našich možností. Vždycky to totiž není jenom otázka rozhodnutí, je nutné respektovat předpisy a nařízení, které nemusí být v souladu s naším přáním. A stále platí to, co, jsem řekl loni: chtěl bych, aby ti, co tu žijí, tu byli rádi a ti, co sem jezdí, se k nám rádi vraceli.“